|
|
 následujícím abecedním seznamu (řazeno dle příjmení) naleznete můj osobní výběr tradičních amerických muzikantů, souborů a zpěváků naší staré dobré hudby. Stranou samozřejmě ponechávám čistě komerční projekty a hvězdy současných country hitparád. Snad se mi podaří doplnit čas od času tento seznam o další old-time hrdiny blízké mému srdci.
Roy Acuff (1903-1992)
známý jako „Král Country Music“ pocházel z venkovského prostředí, kde v domácnostech zněly staré balady a na tancovačkách divoké houslové melodie. Svou milovanou hudbu později přenesl do městského prostředí, kde se proměnila v žádaný obchodní artikl. Sám Acuff se stal nejen opravdovou country hvězdou, ale i jednou z vůdčích osobností Grand Ole Opry. Byl prvním žijícím country interpretem, který se stal roku 1962 členem Country Music Hall of Fame. Jeho znělkou se stala píseň Wabash Cannonball, ve které výtečně imitoval hvízdání vlakové píšťaly.
Clarence „Tom“ Ashley (1895-1967)
 S banjem se seznámil už v útlém věku pod vedením své tety, další hudební vzdělání získal od rozličných potulných muzikantů, kteří k nim zavítali. Stal se svérázným muzikantem, zpěvákem a bavičem, který začal svou kariéru jako člen kočovné společnosti táhnoucí horami s medicínským představením. Ve dvacátých a třicátých letech devatenáctého století nahrával pro hlavní vydavatelské společnosti, těmto nahrávkám patří dodnes v žebříčku příznivců old-time music a sběratelů příčky nejvyšší. Na sklonku života, po delší přestávce v aktivním muzicírování, se stal členem kapely, která hrála zejména ve studentských klubech a na festivalech (jedním z členů kapely byl také Doc Watson).
Dock Boggs (1898-1971)
Rodák z Virginie, který většinu života strávil v uhelných dolech. Jeho profesionální muzikantská dráha měla krátké trvání – od roku 1927, kdy začal nahrávat své písně, do počátku hospodářské krize ve třicátých letech. Vrátil se nakonec ke své hornické profesi. K hudbě se opět dostal v muzikantsky požehnaných šedesátých letech, vytvořil několik nahrávek a hostoval na mnoha folkových festivalech. Své banjo rozezníval svérázným prstovým stylem s využitím mnoha disharmonických skluzů, vznikal dojem jakéhosi horalského blues. Píseň s názvem Country Blues také patří k jeho stěžejním skladbám.
Laura Boosinger (nar. 1957)
Má neopakovatelné kouzlo, každé její vystoupení je pro posluchače nezapomenutelnou návštěvou prostších časů, ojedinělým zážitkem. Její typický vokální projev je doplněn old-time banjem, kytarou, dulcimerem nebo autoharfou - všechny tyhle nástroje znamenitě ovládá. Můžete ji potkat na hudebních festivalech po celém americkém jihovýchodě, kde baví diváky sama, s kapelou nebo po boku muzikanta Timmy Abella.
Samantha Bumgarner (1880-1960)
neboli „teta Samantha“, jak byla později nazývána folkovými nadšenci od padesátých let minulého století, hrávala na veřejnosti od svých patnácti let. Zasloužila se o jednu z prvních nahrávek s pětistrunným banjem (pro společnost Columbia v roce 1924).
Fiddlin’ John Carson (1868-1949)
Farmář, železničář, pokoutní palič kořalky, pouliční zpěvák a muzikant, žokej a hlavně legendární fidler z prvních nahrávek a rozhlasových pořadů. Jeho nahrávky písní The Little Old Log Cabin in the Lane a The Old Hen Cackled and the Rooster’s Going to Crow (z roku 1923 pro značku Okeh) odstartovaly mohutnou vlnu nahrávání hudby venkovanů, která byla do té doby komerčními společnostmi přehlížena. Postupně nahrál nějakých 123 písní, mnoho z nich v různých verzích. Nahrával sólově, se svou dcerou Rosou Lee Carsonovou známou jako Moonshine Kate) nebo se skupinou Virginia Reelers.
Carter Family
 Trio sestávající ze zpěváka A. P. Cartera (1891-1960), zpěvačky a hráčky na autoharfu Sary Dougherty Carter (1899-1979) a zpěvačky a kytaristky Maybelle Addington Carter (1909-1978) má své čestné místo v historii country music.
Carterovi z Maces Spring v Clinch Mountains ve Virginii nahrál poprvé Ralph Peer pro značku Victor v provizorním studiu v Bristolu v Tennessee dne 1. srpna 1927. Jejich první nahrávkou byla píseň Bury Me Under the Weeping Willow. Následovalo několik plodných nahrávacích let pro Victor a později pro další významné společnosti. Výsledkem bylo více než 300 písní, které jsou dnes součástí zlatého fondu country music. Ještě na vrcholu popularity okolnosti tuto sestavu několikrát rozdělily, časem přibyli i další rodinní příslušníci: Anita, June, Helene, Janette, Joe. Rok 1943 pak definitivně uzavřel kapitolu původního tria Carter Family.
Cousin Emmy (1903-1980)
Jedna z nejoblíbenějších osobností rozhlasových vln třicátých a čtyřicátých let dvacátého století se strhující banjovou hrou (učila i Grandpu Jonese) a bouřlivým projevem. Bohužel máme k dospozici jen několik málo nahrávek.
Vernon Dalhart (1883-1948)
vlastním jménem Marion Try Slaughter, si zapůjčil své umělecké jméno od dvou texaských měst. Po studiích na Dallaské hudební konzervatoři začal svou hudební dráhu v opeře a operetě, jeho první nahrávka Can’t You Heah Me Callin’, Caroline?, vyšla roku 1917 na Edisonově válečku. Pro nás je zajímavý rok 1924, kdy nahrál pro Victor tradiční písně The Wreck of the Old ’97 a The Prisoner’s Song. Nahrávka se okamžitě stala hitem (prodalo se několik miliónů desek), což mu dodalo chuť pustit se do dalších nahrávek horalské hudby.
Jimmy Driftwood (1917-1998)
Zpěvák, muzikant, skladatel, folklorista, se narodil v muzikantské rodině jako James Corbett Morris. Jeho nejúspěšnější titul Battle of New Orleans byl nahrán mnoha country zpěváky (v roce 1959 s ním slavil ohromný úspěch Johnny Horton) a stal se jakýmsi nadčasovým hitem. Jeho tvorba byla vždy inspirována americkým folklórem a historií.
Wayne Erbsen
 Aktivní muzikant, autor, vydavatel a učitel hry na tradiční nástroje (Jeho žáci spokojeně pokuňkávají, že je pro něj hračkou naučit hrát dokonce i žábu!), který se celoživotně věnuje hudbě americké historie. Bravurně ovládá banjo, housle, kytaru, mandolínu. Pilně shromažďuje tradiční písně a melodie. S nahrávkami z jeho vydavatelství Native Ground Music můžete plout proti proudu času. Se svou rodinou žije v horském městě Asheville v Severní Karolíně.
Lester Flatt & Earl Scruggs - Lester Flatt (1914-1979), Earl Scruggs (1924)
Legendární dvojice, která se tolik zasloužila o popularizaci stylu známého dnes jako bluegrass. Oba pocházeli z muzikantsky založených rodin; v lidovém prostředí se tak už v útlém věku seznámili s tradičními hudebními nástroji a samozřejmě písněmi.
Před tím, než se začala odvíjet jeho hudební kariéra, pracoval Lester Flatt v textilce. Později hrál v několika sestavách (do své kapely ho angažoval i Charlie Monroe) a roku 1945 nastoupil jako kytarista a zpěvák v kapele Billa Monroea Blue Grass Boys.
Earl Scruggs známý především svým neopakovatelným tříprstovým stylem hry na banjo, který je dnes základním kamenem bluegrassových hráčů, si s banjem začal už ve svých pěti letech, o rok později už hrál se svými bratry na místních tancovačkách. Také Earl dostal roku 1945 nabídku od Billa Monroea a stal se tak banjistou skupiny Blue Grass Boys.
V roce 1948 oba Monroeovu skupinu opustili a vzápětí společně vytvořili známou dvojici a obklopili se muzikantskou sestavou nazvanou Foggy Mountain Boys. Další dvě desetiletí pak byla ve znamení obrovských úspěchů, neuvěřitelné popularity a dlouhé řady desek; vše ukončily prohlubující se neshody roku 1969. Lester se vrátil k tradičnímu repertoáru a Earl pokračoval společně se svými syny v poněkud modernějším duchu.
Bob Flesher
neboli tajemný Dr. Žíně hraje a zpívá stejné písně, jaké hráli Joe Sweeney, Dan Emmett a další minstrelové od třicátých do sedmdesátých let 19. století. Stejně starobyle se obléká a na banjo hraje tím samým „stroke“ stylem, který vyučoval už Sweeney své žáky.
Woody Guthrie (1912-1967)
Lidový zpěvák, skladatel, romanopisec, tulák. Pocházel z nuzného prostředí, které také předznamenalo jeho životní i uměleckou dráhu. Na svých cestách se vždy zajímal o ty nejchudší z nejchudších, vše se pak odráželo v jeho písních. Věřil, že píseň dokáže změnit sociální podmínky v zemi - vzniklo tak nějakých tisíc písní a stal se nepohodlným pro oficiální místa. Během padesátých a šedesátých let výrazně ovlivnil stoupence městského folkového obrození mezi nimi i mladého Boba Dylana. Zemřel po dlouhých letech hospitalizace na dědičnou nervovou chorobu.
John Hartford (1937-2001)
 Nezapomenutelná osobnost, přirozený bavič, skladatel a samozřejmě zpěvák a muzikant, který byl nejčastěji vídán s banjem, na sklonku života hlavně s houslemi. Po škole vystřídal různá zaměstnání: maloval dopravní značky, působil jako diskžokej, pracoval na říční lodi plující po Mississippi. Uchvátily ho písně, které slýchal v rádiu, hlavně ty v podání dvojice Flatt & Scruggs. Stal se úspěšným nashvillským studiovým muzikantem, učinkoval v televizních pořadech, vystupoval s vlastní kapelou. Mezi jeho nejznámější písně patří nádherná Gentle On My Mind. Časem ho znavil komerční svět country music a vydal se na sólovou dráhu, objížděl hlavně kluby, koncerty a festivaly. Když zrovna nehrál věnoval se svému druhému povolání a lásce, stál za kormidlem říční lodi.
V roce 2001 podlehl zlé nemoci, která ho už dlouhý čas trápila.
The Hill Billies
byla první skupinou, jejíž deska nesla termín, který se po nějakou dobu užíval pro označení svérázného horalského stylu. V roce 1925 se Ralph Peer po nahrávací frekvenci zeptal čtveřice muzikantů, kteří právě nahrávali, na název jejich skupiny. Houslista Al Hopkins odpověděl: „Nejsme nic víc než parta venkovských buranů ze Severní Karolíny a z Virginie. Říkejte nám, jak chcete!“ Nahrávka byla tehdy skutečně vydána s názvem kapely The Hill Billies – Burani. Termín „hillbilly music“ se pak začal používat pro označení veškeré horalské a venkovské hudby i přesto, že jej mnozí nenáviděli.
David Holt (nar. 1946)
 věnoval podstatnou část svého života sbírání lidové slovesnosti. Na svých cestách poslouchal vyprávění pamětníků, nahrával jejich písně a seznamoval se z jejich obyčeji, snažil se vstřebat co nejvíc muzikantských stylů. Není lehké vyjmenovat všechny Davidovy aktivity a schopnosti. Můžete ho spatřit s banjem, kytarou, autoharfou, harmonikou, ale také s valchou, lžícemi nebo kostmi. Neuvěřitelný je jeho vyprávěčský talent. Na svém kontě má několik televizních pořadů připomínajících dnešním generacím tradiční kulturu předků. Aktivně vystupuje, objevuje se v rozhlase, nahrává.
Tommy Jarrell (1901-1985)
se narodil na úpatí Blue Ridge Mountains. Ve svých čtrnácti letech si koupil první housle za peníze, které získal v hazardní hře. Živobytí mu často zajišťovala načerno pálená whisky, vedle toho hrál na housle na místních tancovačkách a zábavách. Mistrně ovládal styl známý jako „Round Peak“. Později se stal oblíbeným hudebním hrdinou mladé po lidové tradici toužící generaci.
Will Keys (nar. 1923)
pochází z hudebního prostředí, jeho matka často zpívala, sestry hrály na piáno, bratři sklízeli obdiv pro své hudební schopnosti. Willův bratr Jay, který hrál na kytaru, oprášil staré rodinné banjo, natáhl na něj dráty vytažené ze síťových dveří a dal jej osmiletému Willovi, aby se učil hrát. Dnes patří Will Keys mezi nejlepší banjisty hrající dvouprstovým stylem. Říká se, že dvěma prsty uhraje víc, než by dokázala většina banjistů s pomocí všech svých prstů.
Grandpa Jones (1913-1998)
 vlastním jménem Louis Marshall Jones byl po dlouhá desetiletí vskutku výraznou postavou old-time country music. Dědečkem Jonesem se stal už ve svých dvaadvaceti letech. Spolupracoval tehdy se zpěvákem Bradley Kincaidem. Jonesův hlas byl během časného ranního rozhlasového vysílání poněkud mrzutý a tak mu Bradley opatřil slušivý kostým včetně falešných vousů a dal mu přezdívku Grandpa (Dědeček). Jeho energické banjo znělo i v dobách, kdy byl tenhle nástroj považován za starobylou veteš. Po mnoho let působil na scéně Grand Ole Opry, roku 1984 byl uveden do Country Music Hall of Fame.
Bradley Kincaid (1895-1989)
známý jako Kentucky Mountain Boy byl jednou z prvních skutečných country hvězd rozhlasového vysílání. Jeho příjemný hlas doprovázený kytarou si brzy našel cestu ke svým posluchačům. Pilně sbíral tradiční materiál, který se potom objevoval i v jeho zpěvnících. Nahrával pro řadu gramofonových společností a se svými písněmi projel křížem krážem americký Severovýchod.
Bascom Lamar Lunsford (1882-1973)
Zpěvák, hráč na banjo a housle, vášnivý sběratel lidové slovesnosti Severní Karolíny a okolních států. V roce 1928 se zasloužil o průkopnický festival tradičních písní a tanců Mountain Dance and Folk Festival v Asheville v Severní Karolíně. Nahrál více než tři sta písní a jeho práce je dodnes vydatným zdrojem inspirace a poznání mnohým milovníkům old-time music.
Uncle Dave Macon (1870-1952)
 byl první opravdovou hvězdou Grand Ole Opry a navíc jednou z nejbarvitějších postav country scény. Známé jsou jeho výmluvné přezdívky jako „King of Banjo Players“ (Král všech banjistů) nebo „King of Hillbillies“ (Král buranů - rozumněj těch, co hrají lidovou hudbu). Jako malý chlapec měl v penzionu svých rodičů v Nashville mnoho příležitostí poznávat estrádní umělce, kteří projížděli městem. Sledoval, jak nacvičují své kousky a naučil se hlavně v té době oblíbeným banjovým trikům. Řízením osudu se však po většinu svého aktivního věku věnoval nákladní přepravě; o svých mulech začal pochybovat, až v silné konkurenci nákladních automobilů. Bylo to až po jeho padesátce, kdy byl objeven hledačem talentů. Netrvalo dlouho a stal se nejpopulárnějším country umělcem Ameriky. Velká láska ke starým písním a stylům a nevšední smysl pro komediantství ho neopustily do jeho dvaaosmdesáti let, kdy byl stále aktivním umělcem. Zemřel několik dní po jednom ze svých vystoupení v Grand Ole Opry.
Michael J. Miles
je umělcem s mimořádným nadáním; s neuvěřitelnou lehkostí dokáže kombinovat své poznatky z mnoha oborů. K jeho osudovým životním láskám patří banjo. Nezáleží prý na tom, jakým stylem na něj hrajete, sám se však rozhodl pro clawhammer techniku, jejíž zvuk skutečně miluje. Jde svou vlastní cestou a s úctou k tradici posouvá nástroj do nových rozměrů, cítí, že banjo prochází teprve svými jinošskými léty.
Bill Monroe (1911-1996)
Zpěvák, instrumentalista, skladatel a bavič známý jako „Otec Bluegrassu“, který vždy tvrdošíjně sledoval svou hudební myšlenku a nenechal se svést z cesty ani v těžkých dobách pod tlakem komerce a ekonomiky. Byl tím, který vždy věrně stál při hudbě svého rodného kraje, i když se na ni začalo zapomínat a jeho kapela Bluegrass Boys dala základy a později i název stylu známému dnes jako „bluegrass“. Jeho skupinou prošlo mnoho pozdějších hudebních legend včetně nezapomenutelné dvojice Lester Flatt & Earl Scruggs. V roce 1986 vydal Senát Spojených států toto výmluvné prohlášení: „Bill Monroe přispěl k rozvoji americké kultury a jeho úsilí dopomohlo k tomu, aby si Američané začali vážit sami sebe.“
The New Lost City Ramblers
 byla jednou z prvních průkopnických skupin, které na přelomu padesátých a šedesátých let představily městskému publiku ryzí jižanskou old-time hudbu. Kapelu, která navázala na tradici starých string bandů dvacátých a třicátých let, založila v roce 1958 trojice Mike Seeger, John Cohen a Tom Paley (toho později nahradil Tracy Schwarz). Typická pro ně byla pestrá paleta barev a stylů, měli úžasný vliv na rozvoj folkového hnutí. A snad i díky věrnosti tradici se jim nepodařilo udržet krok s okolním vývojem a v roce 1979 oficiálně ukončili svoji činnost.
Charlie Poole (1892-1931)
Koncem dvacátých let minulého století byl často označován jako nejznámější banjista a zpěvák ze Severní Karolíny. Se svou skupinou North Carolina Ramblers slavil obrovské úspěchy hlavně díky nahrávkám, kterých se prodalo úctyhodné množství. Svému tříprstovému stylu hry na banjo se naučil už v útlém věku. Později, nespokojen se svým zaměstnáním v přádelně, začal nahrávat venkovskou hudbu. Vedl nezřízený život a hodně pil, zemřel ve věku 39 let na srdeční infarkt.
A. C. „Eck“ Robertson (1887-1975)
Legendární texaský houslista, je považován za prvního country muzikanta, který se objevil na gramofonové desce. Společně s přítelem Henry Gillilandem nasedli roku 1922 do vlaku a vydali se (oděni do westernovém úboru) do New Yorku, aby nabídli společnosti Victor svou hudební produkci. Šéf společnosti byl tak ohromen, že hned souhlasil, aby nahráli několik písní; mezi nimi i nezapomenutelnou verzi Sallie Goodin.
Jimmie Rodgers (1897-1933)
 „Zpívající brzdař“ nebo „Otec country hudby“, jak je znám mezi svými fanoušky, byl prvním umělcem uvedeným do Country Music Hall of Fame (1961). Stejně jako jeho otec pracoval nejprve na železnici, ale vzhledem ke své nemoci (tuberkulóze) byl nucen toto prostředí opustit. Navázal na svého dlouholetého koníčka, zpívání, a stal se opravdovým zpěvákem. Velký úspěch se dostavil poté, co v roce 1927 nahrál první písně pro gramofonovou společnost Victor. Rodgersovy písně obletěly celý svět a jeho desky se prodávaly v miliónových nákladech. Byla to opět tuberkulóza, která ho donutila omezit činnost a rušit koncerty. Zemřel ve věku 36 let po náročném nahrávání, kdy musel ve studiu odpočívat na speciálně upraveném lůžku, dva dny poté, co nahrál svou poslední píseň Fifteen Years Ago Today.
Art Rosenbaum (nar. 1945)
Artovo jméno je úzce spojeno už s obdobím folkového hnutí padesátých a šedesátých let. Podnikal mnoho cest za ryzími lidovými muzikanty, ovládá kytaru, housle, harmoniku, hudební luk a hlavně pětistrunné banjo. Je mistrem různých banjových stylů a ladění. V jeho repertoáru naleznete zpívané písně i instrumentální melodie z Jižních hor, starobylé balady z Britských ostrovů, kytarové blues i nějaký ten spirituál.
Phil Rosenthal (nar. 1948)
je bývalým členem věhlasné bluegrassové skupiny Seldom Scene, ve které působil hlavně jako sólový zpěvák a kytarista. Jeho autorské skladby nahrála řada předních osobností bluegrassu a country hudby včetně Billa Monroea a Johnnyho Cashe. K Philově klasice patří písnička Muddy Water. Dnes se Phil Rosenthal věnuje hlavně svému vydavatelství American Melody a nahrávání bluegrassových a old-time písní určených hlavně dětem a jejich rodičům.
Mike Seeger (nar. 1933)
 Skromný a vytrvalý muž, jehož celoživotním údělem se stala hudba a americká tradice. Už před dávným časem se ukázalo, že neexistuje síla, která by ho dokázala odklonit od nastoupené cesty. Zůstal věrný tradičnímu zvuku a své vlastní vizi čerpající z letitých kořenů britských a afrických tradic, které se kdysi na americkém kontinentě spojily v mohutný kmen jednoho stromu. Jeho rodiče patřili k vynikajícím skladatelům a hudebním vědcům, kteří vždy pěstovali u svých dětí lásku k hudbě a často s nimi zpívali. Postupem času se Mike naučil hrát na většinu tradičních nástrojů. Významná byla éra se skupinou New Lost City Ramblers, neopakovatelná jsou jeho sólová vystoupení. Během let Mike organizoval bezpočet turné a představení tradičních muzikantů a tanečníků. Objevoval se na společných vystoupeních s takovými osobnostmi jako Elizabeth Cotten, Tommy Jarrell, Roscoe Holcomb či Maybelle Carter. Pořídil množství dokumentárních nahrávek a filmů zasvěcených tradiční hudbě. Mike Seeger je dnes jedním z mála nositelů vzácného pokladu - historických instrumentálních stylů, které by neměly být zapomenuty.
Pete Seeger (nar. 1919)
 Snad nejmilovanější banjista, písničkář, bojovník za lidská práva, mír a čistý svět, který neohroženě pojmenovává věci pravými jmény, odsuzuje války, ničení životního prostředí i atomové šílenství - to všechno ze svého nejhlubšího přesvědčení bez ohledu na následky. Pro mnoho lidí je ztělesněním naděje. Ovlivněn „otcem folkového hnutí“ Woodym Guthriem a svým otcem Charlesem Louisem Seegerem, vyrostl v mimořádnou osobnost. Jeho stopa je znát v tvorbě početných následovníků a v americké moderní hudbě vůbec. Pomohl k nebývalé popularitě pětistrunnému banju, které na počátku padesátých let minulého století znal jen poměrně úzký okruh fanoušků. S ním, s kytarou a se svými písničkami objel doslova celý svět. V roce 1964 vystupoval i v tehdejším Československu.
The Skillet Lickers
Neopakovatelný old-time string band, který vedl fidler Gid Tanner (1885-1960). Kapela patří k nejvýznamnějším bandům dvacátých a třicátých let. Typické jsou jejich hravé a rozpustilé songy spojené s mluvenými komickými kousky. Jejich nahrávky jsou dodnes zdrojem repertoáru a inspirace pro milovníky stylu old-time. Členem skupiny byl i výtečný slepý kytarista Riley Puckett (1894-1946).
Stanley Brothers
Nezapomenutelná bratrská dvojice, zpěvák a kytarista Carter Stanley (1925 - 1966) a hráč na banjo a zpěvák Ralph Stanley (nar. 1927), začínala na rozhlasových vlnách v Bristolu ve Virginii s tradičním old-time repertoárem. Později se ustálili v bluegrassových vodách a Ralph vyměnil svůj starý dvouprstový styl hry na banjo za typický tříprstový. Brzy se stali jednou z nejnahrávanějších bluegrassových kapel. Po smrti Cartera pokračuje Ralph Stanley v tradici původních Clinch Mountain Boys.
Ernest „Pop“ Stoneman (1893 - 1968)
Jeden z předních průkopníků country music, rodák z Blue Ridge Mountains, původně tesař, jinak hráč na harmoniku, banjo, brumli a autoharfu, nabídl roku 1924 gramofonové společnosti Okeh své písně. S úspěchem titulu The Sinking of the Titanic se mu otevřelo bezpočet možností nahrávání pro různé značky. Nahrával se svou ženou Hattie, s dalšími členy své rodiny, ale také s jinými muzikanty včetně Uncle Dave Macona. Hudbou vydělané peníze pak prý neuváženě utrácel za automobily a podobné věci. Období deprese ho zasáhlo tvrdě. Po několika chudých letech ve Washington, D. C., kam se odstěhovali, se počet dětí v rodině zvýšil na třináct. Po druhé světové válce zakládá rodinnou kapelu Stoneman Family (známou též jako „První rodina Country Music“), která se těší obrovské popularitě hlavně v průběhu folkového hnutí šedesátých let.. „Pop“ Stoneman byl prvním lidovým muzikantem, který nahrál píseň s doprovodem autoharfy.
Stringbean (1916 - 1973)
vlastním jménem David Akeman byl jedním z nejvýraznějších komiků staré dobré country music a zároveň zpěvákem a znamenitým clawhammer hráčem na banjo. Tři roky působil také ve skupině Billa Monroea a byl dlouholetým členem Grand Ole Opry. Roku 1973 po návratu ze sobotního představení v Grand Ole Opry byli Stringbean i jeho žena Estelle brutálně zavražděni lupiči v jejich vlastním domě.
LeRoy Troy (nar. 1966)
pravým jménem Troy Lee Boswell, jižanský šprýmař, zpěvák a hráč na banjo, případně na valchu v kapele Tennessee Mafia Jug Band. Nepřehlédnutelná je hlavně jeho veselá „banjová akrobacie“ po vzoru Uncle Dave Macona.
Doc Watson (nar. 1923)
vlastním jménem Arthel Lane Watson, rodák ze Severní Karolíny, který už během prvního roku svého života ztratil zrak, se záhy naučil na foukací harmoniku, banjo a kytaru. Zdrojem nepřeberného množství lidových písní mu pak byli zejména jeho prarodiče. První výrazné hudební úspěchy mu přineslo období folkových šedesátých let, od té doby nahrával pro mnoho společností a vystupoval s řadou význačných osobností. Na jeho charakteristický zemitý projev nedají dnes dopustit celé generace Dockových fanoušků, jeho precizní kytarovou techniku pak napodobují hráči po celém světě.
|
|
